Věřím v Boha..

Tuhle větu vysloví každý kdo chodí do kostela minimálně jednou týdně, aniž by si to nějak uvědomoval. Schválně píšu "kdo chodí do kostela". Do kostela totiž chodí z nadsázkou kde kdo a taktéž kde kdo v Boha věří, ať už je to třeba jenom bůh. Prakticky řečeno každý, kdo na něho nějakým způsobem naráží či nadává musí věřit, jinak by tohle Slovo nebral do úst. Takže věří dá se říct všichni, (minimálně v něco). Je celkem jednoduché věřit, že tam je nekde na obláčku, usmívá se a všecko řídí. Každý má svoji představu, ale je tohle víra odpovídající praktikujícím katolíkům? Zeptejte se každý sám sebe. Stačí mi to? On si tam sedí a já si dělám co se mi líbí. Všichni mě opustí a On si sedí a mě nezajímá. Vážně? Ale já Ho zajímám.

Teď jinak. Věřím Bohu.. Malá změna, ale podstatně jiný význam. Zatím co první je pasivní, ve druhém je cítit náboj, důvěra, odevzdanost. Přesně. To je ono. To je to k čemu nás volá. Důvěra a odevzdanost nutně vyžadují pevný a hluboký vztah. Není to suché mávání rukama nekde na festivalu, jde to do nitra, prostupuje to člověka celého. Je to rozhodnutí, protože vztah nutně potřebuje oběť, aby byl funkční a zdravý. Víra není soubor příkazů a zákazů, ale vztah k Bohu vycházející vstříc člověku.

Dál bych mohl postoupit k různým formám pokřivení víry, ale o tom napsali povolanější kvalitní knihy.

Nebojme se důvěřovat Bohu jako malé děti důvěřují rodičům. Ono to sice často hodně bolí a zdá se nám to nesmyslné, ale kdo v dětství nedostal pořádně na zadek a nebyl naštvaný, že není po jeho?